O nás


Jmenuji se Věra Petrboková. V rodině, kde jsem vyrůstala, vždy nějaký pes byl.
Pamatuji si psa jménem Brigi, kterého si pořídila jako dospívající děvče moje maminka a který s námi žil ještě v mém předškolním věku. Krásný pes, hrdina příběhů, dodnes o něm náš soused vypráví svým vnoučatům pohádky.
A pak s námi byly dvě fenky – obě měly jméno Ryna a byly kokršpanielky. První byla celá černá. Otec ji přivedl od policajtů, když jí byly asi 4 roky. Byla vyřazena ze služby a asi by ji byli utratili. Žila s námi ještě řadu let. Měla výcvik a byla velice chytrá. Když měla jednou v létě ve stodole na slámě štěňata, přišli se na ně podívat ze sousední vesnice dva nezvaní a nechvalně známí výrostci. Jako malý chytráček jsem je od „revize“ vrhu odrazovala, že se to nesmí - my sami, členové rodiny, jsme jí do pelechu se štěňaty ty první týdny nechodili. Leč marně. Darebáčci vzali štěňata do ruky, ta začala fňukat, pečlivá mamina přiběhla a zrychtovala vetřelce po svém. Vztekle na ně vrčela, nepokousala je, ale než je ze dvora vyhnala, strhala s nich oblečení. Kluci běželi úplně nahatí domů přes pole, jen si rukama zakrývali ohanbí.
Když nám první Ryna umřela, přinesl táta v kapse od montérek štěňátko - druhou Rynu, zase kokršpanielku, tentokrát černobílou. Tu jsme si vychovali sami. Poslouchala nás, měla přivolání a vůbec se na rozdíl od všech předchozích psů netoulala. Ze dvora (měl rozlohu asi 18000 m2) vyběhla pouze, když jsme vyjížděli na motocyklu. To nás se štěkotem provázela pár desítek metrů po silnici, za dvorem se obrátila a hned se vrátila domů.
Pak jsem odešla z venkova, založila rodinu a zvířata do domácnosti jsem nechtěla. Považovala jsem je za „kotvu“ a cítila jsem, že starost o ně je nad mé síly a ve městském bytě že pro ně nemáme vhodné podmínky.
Synové dospěli a jeden zatoužil po psu. Líbil se mu dobrman a tak jeho přítelkyně a bratr mu k narozeninám malého dobrmana koupili. Původně měl syn představu o velkém psu. Jenže když přijel k chovatelce a chtěl si štěňata prohlížet, od smečky se odtrhla fenka největší z vrhu a odvážně si ho „vybrala“ sama.
Tak k nám přišla v listopadu 2003 Deborah Passo Doble, černá dobrmanka. Hned jsme si ji zamilovali a všichni jsme s ní chtěli být, mít ji vedle sebe.
V létě v roce 2004 dostala Deborah družku, fenku bez PP podobnou portugalskému podengo pojmenovanou Misha.
V květnu 2011 jsme s Petrem Francem, majitelem našeho odchovu, uzavřeli smlouvu o pronájmu feny Ambra In Stile Nero za účelem odchovu jejího prvního vrhu v mé chovatelské stanici.